Václav Ráliš je příslušníkem šesté generace podkovářského rodu, který se od hospodaření a obstarávání zemědělských koní prokoval na ovály dostihové šlechty. Vypracované ruce, mírnost ve vystupování a přímý pohled rámují muže, který dost možná pozbude následovníka.
Václav Ráliš věří, že určité předurčení k řemeslu je jeho rodu vlastní. Dodnes vzpomíná na moment, kdy měl před otcem prokázat schopnosti pokračovatele rodu.
Kování u Rálišů má svá jasně daná pravidla, která se dodržují napříč generacemi. Zdržet se přehršle proslovů a dobře kout železo, dokud je žhavé.
Pokud by výsledná práce neodpovídala nastavenému standardu, učeň se potáže se zlou.
V 50. letech byli koně vnímáni jako buržoazní přežitek. Na učilištích byl zrušen obor kovář-podkovář a nad řemeslem se začala stahovat mračna. Děd byl jako soukromník perzekvován a otec byl donucen odejít z rodinné kovárny. Václav Ráliš se zapsal jako student stavebního inženýrství. Přesto se u Rálišů nepřestává kovat.
Během našich rozhovorů několikrát narážíme na téma srovnání starých a nových přístupů ke kování koně. Václav Ráliš je zastáncem názoru, že mnohé již bylo vymyšleno a následně pozapomenuto. V prostředí rodového řemesla se snoubí postupy pramenící ze starých pravd venkovských kovářů, vojenských jízdních specialistů i celé éry dostihového závodění.
Přes všechny strasti a slasti, jež nám život klade do cesty, přes všechny nepřízně osudu, šťastné i nešťastné náhody, které nás z ní mohou svést a zamést po nás stopu, jsou mezi námi tací, jejichž cesta pokračuje nezadržitelně vpřed a nehodlá se nechat zavát časem. Jsou jako vytrvalostní běžci na krkolomné trati dějin. Jsou to rodiny a rody, již vzdorují zapomnění. Ti, kteří ctí tradici a jméno nade vše.
Všechna čest.
