OBSAH SE NAČÍTÁ. VŠECHNA ČEST.

VŠECHNA ČEST

RÁLIŠOVI


Václav Ráliš je příslušníkem šesté generace podkovářského rodu, který se od hospodaření a obstarávání zemědělských koní prokoval na ovály dostihové šlechty. Vypracované ruce, mírnost ve vystupování a přímý pohled rámují muže, který dost možná pozbude následovníka.


„ASI BUDU POSLEDNÍ…“

→ poslechněte si audio záznam

POČÁTKY OSUDOVÉHO SPOJENÍ RÁLIŠŮ A KONÍ DOHLEDÁME
K ROKU 1742.

„DĚDA BYL JEDNÍM
Z PRVNÍCH, KTEŘÍ SE VĚNOVALI VÝHRADNĚ DOSTIHOVÝM KONÍM.“

„PROSTĚ NĚCO V TÝ KRVI JE. NĚJAKEJ TALENT TAM BEJT MUSÍ.“

Václav Ráliš věří, že určité předurčení k řemeslu je jeho rodu vlastní. Dodnes vzpomíná na moment, kdy měl před otcem prokázat schopnosti pokračovatele rodu.

„HELE JAKO, CO SE VYBAVUJEŠ, TY NEMÁŠ PRÁCI, TY UŽ TO MÁŠ HOTOVÝ?“

Kování u Rálišů má svá jasně daná pravidla, která se dodržují napříč generacemi. Zdržet se přehršle proslovů a dobře kout železo, dokud je žhavé.

Pokud by výsledná práce neodpovídala nastavenému standardu, učeň se potáže se zlou.

„KONEČNĚ JEDEN, KTEREJ SE NEBUDE MUSET DŘÍT
V KOVÁRNĚ…“

V 50. letech byli koně vnímáni jako buržoazní přežitek. Na učilištích byl zrušen obor kovář-podkovář a nad řemeslem se začala stahovat mračna. Děd byl jako soukromník perzekvován a otec byl donucen odejít z rodinné kovárny. Václav Ráliš se zapsal jako student stavebního inženýrství. Přesto se u Rálišů nepřestává kovat.

„JÁ JSEM ASI POSLEDNÍ NOSITEL TÝ STARÝ ŠKOLY.“

Během našich rozhovorů několikrát narážíme na téma srovnání starých a nových přístupů ke kování koně. Václav Ráliš je zastáncem názoru, že mnohé již bylo vymyšleno a následně pozapomenuto. V prostředí rodového řemesla se snoubí postupy pramenící ze starých pravd venkovských kovářů, vojenských jízdních specialistů i celé éry dostihového závodění.

„JSOU TAKOVÝ JEMNÝ NUANCE V TOM ŘEMESLE, KTERÝ BYCH MOHL NĚKOMU PROZRADIT,
I KDYŽ JSEM PRVE NECHTĚL.“

SYN SE KVŮLI VÁŽNÉMU ZRANĚNÍ KE KOVADLINĚ NEJSPÍŠE NEPOSTAVÍ.

Povzdech nad údělem posledního podkováře v rodové linii však působí spíše vyrovnaně než lhostejně.

Přes všechny strasti a slasti, jež nám život klade do cesty, přes všechny nepřízně osudu, šťastné i nešťastné náhody, které nás z ní mohou svést a zamést po nás stopu, jsou mezi námi tací, jejichž cesta pokračuje nezadržitelně vpřed a nehodlá se nechat zavát časem. Jsou jako vytrvalostní běžci na krkolomné trati dějin. Jsou to rodiny a rody, již vzdorují zapomnění. Ti, kteří ctí tradici a jméno nade vše.

Všechna čest.