Když se houslař Karel Pilař, dědeček Tomáše Pilaře a otec Vladimíra Pilaře, rozhodl ve dvacátých letech minulého století založit sklad rezonančního dřeva, asi by nemohl s jistotou říct, že dává základ něčemu, co přesáhne nás samotné.
Co nám po skoro sto letech poodhaluje zákulisí lidské ušlechtilosti, rodové cti, zodpovědnosti a probouzí v nás nutkání pokračovat v rodinné tradici.
Vítejte u Tomáše Pilaře, příslušníka sedmé generace mistrů houslařů z Hradce Králové!
Tomáš Pilař ani nemohl volit jinak. To, že bude houslařem, mu bylo jasné již ve 13 letech. Danost osudu se nakonec projevila skrze odklon jeho prvorozeného bratra od houslařiny. Je na místě hovořit o předurčenosti či o slavné Goetheho spřízněnosti volbou, protože jen tak pevně a nevyhnutelně k sobě tíhnou láska k houslařině a nemožnost dělat něco jiného než ji jako v případě Tomáše Pilaře.
Při našich rozhovorech čišela z Tomáše Pilaře podmanivá důstojnost.
Vrozená skromnost a pokora se zdají být houslařskému rodu vlastní.
Sklad rezonančního dřeva* je úchvatný prostor, který velmi úzce a citlivě propojuje minulost, současnost a budoucnost.
Každý kus má své dané místo dle kvality, druhu a roku vytěžení.
* Rezonanční dřevo smrku se používá k výrobě rezonanční desky strunných hudebních nástrojů a má za úkol zesílit jemný zvuk vyvozený na strunách a vyzářit maximální množství přijaté zvukové energie do okolního vzduchu. Smrkové dřevo vykazuje řadu dobrých vlastností, jako vysokou rychlost zvuku, velký útlum a malý vlnový odpor (Ille, 1968).
O jakosti hudebního nástroje rozhoduje velmi mnoho složitých vztahů. Z lesnicko-dřevařského hlediska je třeba předně sledovat: požadavky na jeho jakost, požadavky na jeho sušení a uskladnění, které souvisí se zráním a stárnutím dřeva, a významnou roli tvoří také jeho povrchová úprava (Ille, 1968).
Ohledně budoucnosti houslařského rodu má Tomáš Pilař jasno.
V rodinné dílně dnes působí se svou dcerou a zetěm.
Ročně vyrobí čtvery až patery mistrovské housle.
Přes všechny strasti a slasti, jež nám život klade do cesty, přes všechny nepřízně osudu, šťastné i nešťastné náhody, které nás z ní mohou svést a zamést po nás stopu, jsou mezi námi tací, jejichž cesta pokračuje nezadržitelně vpřed a nehodlá se nechat zavát časem. Jsou jako vytrvalostní běžci na krkolomné trati dějin. Jsou to rodiny a rody, již vzdorují zapomnění. Ti, kteří ctí tradici a jméno nade vše.
Všechna čest.
>
