OBSAH SE NAČÍTÁ. VŠECHNA ČEST.

VŠECHNA ČEST

VOLFOVI


Světnice jak z pohádky Boženy Němcové, vůně rozpálených kamen a všudypřítomná keramika. A uprostřed „točí“ Martin Volf na tradičním hrnčířském kruhu další kousek. Martin má řemeslo v krvi.


 

Rodinná tradice Volfů, coby starobylého rodu chodských keramiků, sahá až do poloviny 18. století. Martin Volf je představitelem sedmé generace řemeslnické dynastie, která do dnešních dní tradičním způsobem vyrábí slavnou kolovečskou keramiku. Ta je typická zejména červeno-hnědou barvou střepu a jednoduchými ozdobnými ornamenty, které se za tři staletí prakticky nezměnily. Martin nadále udržuje se svým otcem Rudolfem, oceňovaným mistrem lidové výtvarné výroby, původní dílnu v Kolovči, kterou zařídil jeho pradědeček František v roce 1898.

 

„Kolovečská keramika je dnes jediná původní a také nejstarší keramika na Chodsku,“

říká třiačtyřicetiletý činorodý keramik, který je zároveň uměleckým vedoucím kolovečského divadelního spolku a předsedou místního spolku myslivců.

 

„Jako jedni z mála si vyrábíme vlastní hmotu, máme v okolí Kolovče vlastní hliniště, jen některé jíly už také nakupujeme. Finální hmota je ale naše,“ popisuje.

Dobře s otcem vyhodnotili unikátnost původní dílny a od začátku 90. let kolem stále fungující výroby budují muzeum lidových řemesel. Jak sám říká, v době drtivé recese ruční evropské keramiky, kterou ženou hlavně levné dovozy, by jedno bez druhého stěží přežilo. Přes zimu vyrábí keramiku, kterou pak v létě prodává zejména návštěvníkům muzea. To ročně navštíví až šest tisíc lidí.

„To není špatné číslo na to, kde se muzeum nachází, ale ideální by bylo třeba deset tisíc. Ale za ty roky tuším, že se k tomuto číslu už asi nedostaneme,“ poukazuje na velikost městečka, kde žije ani ne tisíc lidí, i na jeho značnou odlehlost od velkých turistických center.

 
 

Ačkoliv je otcem tří dětí, zvoleného nástupce zatím nemá. „Syn na to není, tam už je asi jasno. Pak mám ještě dvě dcerky, ty jsou ale zatím malé, takže těžko říci, jestli řemeslo převezmou. Bylo by fajn tradici udržet, na druhé straně všechno musí jednou skončit,“ říká smířlivě usměvavý fachman.

Do podniku je přirozeně zapojená celá rodina. Martin s otcem Rudolfem „točí“ keramiku, maminka společně s Martinovou ženou zdobí a starají se o chod muzea. Ale často dělají všichni všechno. Sám Martin se také snaží budovat marketing, alespoň v mezích, které mu obtížný byznys dovolí.

„Letos se nám třeba podařilo obsadit turistické značky u silnic první třídy, což byl hodně složitý a drahý proces. Ale povedlo se a na zájmu o muzeum je to znát,“ říká s tím, že se nebojí ani se moderních propagačních nástrojů.

„Na doporučení jsem zkusil cílenou reklamu na Facebooku, to hodně pomohlo. Začala k nám jezdit mladá a střední generace, zatímco dříve to bylo hlavně o seniorech. Snažíme se jít s dobou, propojení webové stránky a sociálních sítí se nám hodně osvědčuje,“ říká nadšeně.

 

„Asi jsem neměl ani na výběr,“

směje se.

 

On sám měl k hrnčířskému kruhu, jak se říká otočnému stolku s pedály, našlápnuto od mala. „Asi jsem neměl ani na výběr,“ směje se. „Ale vážně, otec mě k tomu samozřejmě vedl, ale zároveň pro toto řemeslo je třeba i talent, a ten jsem v sobě, alespoň myslím, našel. Kromě domácí výuky mám také keramickou školu v Bechyni, abych na to měl i papír,“ dodává.

Svou práci má rád, ale jak říká, je tak akorát na uživení. Keramiky prodá ročně za tři sta tisíc korun, další desetitisíce utrží na vstupném do muzea. Proti tomu jdou ale nemalé náklady. V muzeu se snaží každý rok přidávat nějakou část expozice, ale na skokový rozvoj to není. Navíc návštěvnost je každý rok jiná. „Křivka je to taková podivná. Loňský rok byl hodně slabý, jak z hlediska muzea, tak keramiky, bylo to na hranici rentability. Svou roli hrálo počasí, ale vlivů bylo víc. Naproti tomu letošní rok je zase docela dobrý. Uvidíme, jak to půjde dál,“ zamýšlí se.

 
 

Aktuálně se například snaží, aby kolovečská keramika byla prohlášená nemovitou kulturní památkou Plzeňského kraje. Úředně je to hodně dlouho proces, ale výsledkem by měla být zvýšená propagace na úrovni kraje, což by mohlo zvýšit návštěvnost muzea i prodeje keramiky.